2015

Tento rok musím zhodnotit jako velice aktivně strávený, jak výcvikově tak výstavně. I když od března do června bylo doma dost rušno. Mamka Kora měla další štěňátka a to byl teda doma mumraj. Ale já jsem dělal tu nejlepší a nejtrpělivější chůvu. Vždy jsem prcky zabavil, když bylo potřeba a hrál si s nimi. Mezi tím se ale hledělo i na mě a nenudil jsem se. Panička mě nenechala zahálet. Pilně jsem se připravovali jak na zkoušky, tak jsme pilovali výstavní postoje. Absolvovali jsme celkem 10 výstav v Čechách i v zahraničí a zúčastnili jsme se 5 zkoušek. Byly to zkoušky různorodé a potřeboval jsem se naučit a umět spoustu disciplín. To nám vlastně zabralo celý rok. Od června jsme se tedy prakticky nezastavili ani o víkendech ani v týdnu.

Více o výstavách, zkouškách a výsledcích se dočtete v záložkách níže.

V září to byly dva roky, co panička čekala před veterinární klinikou v Čáslavi, až jí dají v krabici těch 7 krásných zrzavých kuliček, odveze si je domů a začne jí a dalším minimálně šesti lidem tak trochu nový život. Byl jsem to já se svými sourozenci. Byl jsem nejen obdarován lahodným nezdravým točeňákem, ale taky jsem rozdával. Udělal jsem paničce oooobrouvskou radost, že jsem byl celý rok tak pilný a šikovný a všemi svými výkony jsem se zrovna k narozeninám stal CHOVNÝM PSEM.

V říjnu si udělali čas a vážili za námi dlouhou cestu páníčci a paničky 4 mých sourozenců. Sešlo se nás teda 5, Sára (Cailey), Caira, Coco (Carin) a Corry a já ze 7 i s rodiči. Jééé to bylo akční. Nejdřív jsem u nás na zahradě neoblomně obtěžoval ségru Sáru, na procházce to samé i s bráchou Corrym, ale zrovna u toho jsme se v pohodě snesli. Pak se jeli páníčkové najíst do Pelestrovské hospůdky a po jídle nás čekala cca 5km procházka po Pelestrovských lesích. Panička se ujistila, že jsme přes zrzouny poznali několik fajn lidí a svěřila odchovánky jen do dobrých a milujících rukou. Všichni jsou velicí sympaťáci. Sourozenci jsou naprostí pohodáři, přátelští (jen Korča si jako matka chtěla udělat své přední místo ve smečce), zvídaví, krásní a vyrovnaní, zkrátka jací mají maďaři být. Jsme pyšní, že jsou naši.

Do konce roku jsme stihli 5 honů na zajíce. Letos toho na nošení zase tolik nebylo, ale každý jsme si s Korčou do zajíčka mohli kousnout. Já jsem ukázal, že můj výcvik aportů byl k něčemu dobrý. Proběhnutí bylo taky solidní.