zkoušky a výcvik

Sice jezdíme hodně po výstavách, ale ty nejsou našim hlavním cílem. Důležité je, aby se ze mě stal pracovitý a využitelný pes v myslivosti. Jsem čtvrtým psem paničky a tak už asi trochu ví, jak na mě. Ovšem někdy lehce pokulhává. Opravdu odmala se mnou chodila ven a učily mě s Korčou kudy chodit, kde hledat zvěř a jak se chovat, když nějakou najdu nosem nebo vidím. Moc jsem si oblíbil vodu, to bylo mé druhé médium za jakéhokoliv počasí.

S koncem prázdnin se dalo vycítit, že se něco chystá. Často jsme chodili na procházky zvlášť, panička nás střídala. Se mnou chodila na samá lepší místa, kde se často zdržovala zvěř, a já jsem si mohl vystavovat. Brala sebou i flintu. 13.9.2014 jsme se vydali někam daleko a bylo to jiné. Totiž na zkoušky vloh pořádané OMS Žďár nad Sázavou a panička jela s opravdovým zkouškovým napětím, prostě jako vždy. Na začátku se sešlo 8 ohařů a to by nebyla klasická ruka paničky, aby si nevylosovala 8. Den to byl teda dlouhý, zvěře bylo dost, hlavně srnčí a počasí nic moc, ale to bylo přesně podle mých představ. Když jsme konečně v poledne přišli na řadu, začalo pršet. Byl jsem "nadupaný" a tak jsem to rozbalil a běhal po poli skoro jako "trailový" pes. Z kraje pole přede mnou vyběhly 4 kusy srnčího a tak jsem se za nima samozřejmě vydal. Ovšem rozhodčím jsem vyrazil dech, když jsem se na zavolání paničky vrátil. Tím jsme měli odzkoušeno. Výsledek na nástupu byl ohlušující, když mě rozhodčí vyhlásili jako nejmladšího ze startujících ohařů na krásném 2. místě se 221 body z 228 možných. Překvapení to bylo veliké.

I pak jsme dál prohlubovali mé vlohy a vydali jsme se na zahánění bažantů do bažantnice. Jenomže se ze mě se vyklubal kaskadér, učeň Copperfielda a Supermanna. Jeli jsme na pole v teréňáku, se mou a ještě mou psí kámoškou, v kryté korbě. Když jsme dorazili na místo, divila se panička, že v korbě tak klidně ležím. Závodčí udiveně u zadku auta prohlásil: "Kde je ten pes?" Já nikde. S představou zbídačeného psa, který vyskočil z auta za jízdy, ležícího ve škarpě s minimálně zlámanýma předníma, hnala panička řidiče po silnici cestou zpět. Asi po 500 m mě zahlédli konat svou práci - zaháněl jsem si hezky soukromě bažanty. Živý a zdravý.

Během podzimu jsem dostával další výcvikový záhul, začalo se totiž s aportama. Ale mě to teda bavilo moc. Byl jsem do toho možná až moc zapálený, ale přinášení a předávky jsem pochopil báječně. Hlavně, že se kvůli mně kupovala nová barvářská šňůra. Dokonce jsem si potají chodil do baráku, kde cvičební kozlíky byly a jako Hujer jsem je nosil paničce. Ale pokračovali jsme nejen s kozlíkem. V závěru roku už jsem se účastnil honů, ke jsem se spíš seznamoval, jak to chodí v praxi. A že je to úplně jiné než při výcviku.